LUŽICE (Łužica, Łužyca, Lusatia, Lusace, Lužica, Lausitz) je starobylá země rozkládající se kolem horního toku řek Sprévy a Nisy (dole vidíte mapu v pomyslných hranicích v ranném středověku). Nyní se nachází na území Německa, Polska a Česka. Na severu je vymezena oblastí Blata (lužickosrbsky Błóta, německy Spreewald – jihovýchodní část nynější spolkové země Braniborsko), kdysi plné rozsáhlých mokřin, a na jihu Lužickými horami (východní část nynějšího Svobodného státu Sasko). V minulosti se v Lužici často střídali vládci, po několik staletí byla Lužice zemí Koruny české, tehdy již administrativně rozdělena na Lužici Horní a Dolní, posléze došlo k dalšímu drobení lužického území. Po druhé světové válce byla Lužice rozdělena na východní-polskou a západní-německou část. V jak neobyčejném kraji, kde se prolínají dvě odlišné kultury, se nachází, uvědomí si jistě každý návštěvník podle dvojjazyčných názvů, obcí, ulic, úřadů, či některých obchodů. Jmenujme alespoň největší města Srbské Lužice zvané Serby – Budyšin/ Bautzen, Kamjenc/ Kamenz, Wojerecy/ Hoyerswerda, Běła woda/ Weisswasser, Chośebuz/ Cottbus. Zde a v blízkém okolí žijí potomci slovanských Srbů, kteří kdysi sídlili na území mezi Odrou a Dunajem západně od Čech,
LUŽIČTÍ SRBOVÉ – nejmenší slovanský národ, který Lužici nejpozději od 6. století našeho letopočtu obývá. Lužickou srbštinu však na ulicích zaslechnete už spíš jen na venkově. Lužičtí Srbové jsou totiž ve své vlasti menšinou, která čítá celkem asi 60 000 lidí. Pro svou nepočetnost jsou často nazýváni ostrovy v německém moři. To je postupně pohlcuje od začátku minulého tisíciletí, kdy se kmeny Polabských Slovanů dostaly do područí Svaté říše římské národa německého. Vždy však dokázali uchovávat a rozvíjet svoji osobitou kulturu.

Mapa raně středověké Lužice, jak ji vyhotovil PharmDr. Lubomír Jaroš.